Eduard Ingriš

Eduard Ingriš se narodil roku 1901. Studoval na pražské konzervatoři a v období mezi roky 1930 a 1947 složil a zhudebnil na šedesát operet, téměř tisíc melodií i trampských písní, byl kapelníkem a dirigentem téměř všech operetních pražských domech. Kromě stovek písní, které časem zapadly, složil Eduard Ingriš i píseň „Teskně hučí Niagara“, která se stala trampskou hymnou. Niagára se kolem táboráků zpívá už alespoň tři generace. Přesto se o Ingrišovi v bývalém Československu téměř nevědělo – emigroval totiž už v roce 1947, ve svých dvaačtyřiceti letech, s pouhými deseti dolary v kapse. Když si Ingriš v roce 1947 od jakéhosi mladého funkcionáře, vyškoleného v Moskvě, musel vyslechnout, že éra operet a buržoazních šlágrů končí, rozhodl se emigrovat. Těsně před Vánoci se vydal do Jižní Ameriky, během plavby přes oceán však v Československu došlo k únorovému puči, a jeho cesta se rázem změnila v mnohaměsíční dobrodružství.

Eduard Ingriš se narodil roku 1901. Studoval na pražské konzervatoři a v období mezi roky 1930 a 1947 složil a zhudebnil na šedesát operet, téměř tisíc melodií i trampských písní, byl kapelníkem a dirigentem téměř všech operetních pražských domech. Kromě stovek písní, které časem zapadly, složil Eduard Ingriš i píseň „Teskně hučí Niagara“, která se stala trampskou hymnou. Niagára se kolem táboráků zpívá už alespoň tři generace. Přesto se o Ingrišovi v bývalém Československu téměř nevědělo – emigroval totiž už v roce 1947, ve svých dvaačtyřiceti letech, s pouhými deseti dolary v kapse. Když si Ingriš v roce 1947 od jakéhosi mladého funkcionáře, vyškoleného v Moskvě, musel vyslechnout, že éra operet a buržoazních šlágrů končí, rozhodl se emigrovat. Těsně před Vánoci se vydal do Jižní Ameriky, během plavby přes oceán však v Československu došlo k únorovému puči, a jeho cesta se rázem změnila v mnohaměsíční dobrodružství.

Když mu skončila platnost víza v Brazílii a když mu Argentina odmítla dát jako občanu komunistického státu další, byl nucen se odebrat s falešnými doklady po Amazonce přes Andy až do Limy v Peru. Ta pouť trvala devět měsíců, během ní zažil neuvěřitelná dobrodružství a živil se jako ladič pian, jako hráč na piano v baru i jako pomocník na lodi. V Limě, kde se pak usadil, si zřídil fotoateliér. Při svých cestách do vnitrozemí a díky fotografiím, které během nich pořídil, se o něj začínaly zajímat časopisy, a to nejenom peruánské, ale i americké. Stále skládal symfonie i písně, teď inspirované praobyvateli Peru, Inky, dirigoval symfonický orchestra a natočil několik filmů. Nepřestával cestovat a poznávat život indiánů v povodí Amazonky. Pracoval pro hollywoodské společnosti jako kameraman, sám podnikl řadu výprav do Amazonie, ve vlastní produkci vyrobil tři celovečerní filmy (Kantuta, Nezkrocená Amazonka a Plachtění po jižních mořích).

Ingrišových fotografií si povšiml Thor Heyerdahl a Ernst Hemingway, a tak vznikla dlouhodobá spolupráce a přátelství. V emigraci se spřátelil také s Jiřím Hanzelkou a Miroslavem Zikmundem, kteří si v jeho fotoateliéru nechali vyvolat spoustu filmů, které nasnímali během cesty přes Kordillery. Ingriš chtěl potvrdit teorii Thora Heyerdahla, že se peruánským Inkům podařilo využít mořských proudů a na balsových vorech přeplout přes oceán z Peru do Polynesie a osídlit tichomořské ostrovy. Vydal se na takovouto expedici dvakrát, poprvé v roce 1954 a podruhé v roce 1959. První plavba Ingriše do Polynésie se konala na voru Kantuta, který byl vyroben za přispění a podle rady Thora Heyerdahla, avšak skončila čtyřiceti sedmidenním uvězněním v obrovském vodním víru, z něhož ho jen díky šťastné náhodě zachránila americká vojenská loď. Přestože první expedice skončila takto, získala Ingrišovi obrovskou, opravdu světovou popularitu. I proto se rozhodl za čtyři roky tuto expedici zopakovat – ta se podařila a on doplul na balsovém voru z Peru až do Polynésie.

V devětapadesáti letech se poprvé oženil a rozhodl se zůstat v USA. Léta strávil s manželkou na cestách, pořádal promítání svých filmů a besedy, které měly mimořádný ohlas. Roku 1973 se usadil s rodinou v South Lake Tahoe v horách Sierra Nevada v Kalifornii. Eduard Ingriš zemřel v nevadském Renu v roce 1991. Celý život v emigraci se toužil vrátit domů, po r. 1989 se chtěl do Čech alespoň ještě jednou podívat, ale bohužel toto přání se mu již nevyplnilo. Paní Nina Ingrišová věnovala do České republiky obrovský archiv svého zesnulého manžela.

O převod celé tuny Ingrišových písemností, notových záznamů, nahrávek, fotografií i filmů se v roce 2001 zasloužil Miroslav Zikmund, M. Náplava a P. Horký. Archiv je umístěn ve Zlíně v Muzeu jihovýchodní Moravy.

Na závěr – jeho osobní rozloučení: „V mých sedmdesáti osmi letech se už nedají dělat zázraky. Není daleká doba, kdy dohrajeme naši poslední roli na této planetě a přestěhujeme se na velké jeviště pod taktovkou toho největšího režiséra, kde už nás čekají naši kamarádi, kteří nás předešli. Loučím se s Vámi se všemi, Váš Eduard Ingriš.“





 

Olga Stárková, Počernický zpravodaj 2/2007
fotografie: MČ Praha-Dolní Počernice, internet